Sylabus přednášky 27.10.
Gramatické kategorie slovních druhů
Kategorie jmenné
Rod
U podstatných jmen kategorie nezávislá, u adjektiv a adjektivních číslovek a rodových zájmen kategorie syntakticky závislá, daná shodou se substantivem (ten můj velký dům, ta moje velká kniha, to moje velké okno, druhý závodník, druhá hodina, druhé okno). Rodová shoda se uplatňuje i u příčestí (přišel jsem, přišla jsem atd.) a u přechodníků (zpívaje, zpívajíc, napsav, napsavši).
Rod je gramatický prostředek, jeho hlavní funkcí v současné češtině je strukturace deklinačního systému (zařazování k ohýbacím typům).
Jen u názvů živých bytostí (osob a zvířat) se uplatňuje významová složka gramat. rodu, tzv. rod přirozený (rozlišení bytostí mužského a ženského pohlaví).
Rozdíly v přirozeném rodu se vyjadřují a/ lexikálně (muž – žena, otec – matka, syn – dcera, bratr – sestra, kohout – slepice, beran – ovce), b/ slovotvorně, buďto (častěji) přechylováním (učitel – učitelka, medvěd – medvědice) nebo (zejm. u názvů zvířat) odvozováním od subst. rodu ženského (husa – houser, liška – lišák, koza – kozel), c/ syntakticky (shodou) – široká avenue, nové angažmá, popř. shodou podle smyslu – Jeho Veličenstvo odcestovalo – Její Veličenstvo odcestovalo.
U omezeného množství názvů se rodové dvojice netvoří – u názvů některých povolání nevznikla potřeba pojmenovat rodový protějšek (hosteska, letuška, montér, lodník), podst. jména vyjadřující hodnocení se užívají pro obě pohlaví (Marie je lenoch, anděl – Pavel je lenoch, anděl, Marie je sirotek/sirota – Pavel je sirotek/sirota, on je nemehlo, trdlo – ona je nemehlo, trdlo).
Zejm. u názvů zvířat se hovoří o tzv. rodové vespolnosti – jména jako papoušek, sokol, mýval, kukačka, veverka, moucha se užívají pro jedince obojího přirozeného rodu.
Z hlediska přirozeného rodu představuje neutrum ne-rod (neodpovídá mu žádná rodová specifikace), proto se u názvů živých bytostí uplatňuje především u jmen mláďat, kde přirozená rodová diference ustupuje do pozadí – house, kotě, štěně, hříbě, dítě, nemluvně, vnouče atd.
V protikladu maskulinum – femininum představují jména rodu mužského bezpříznakový člen (je možné je užít bez vztahu k významu rodu), femininum je členem příznakovým (vždy nese příznak rodu ženského). Bezpříznakovost maskulina se projevuje v jeho tzv. generickém užití, kdy subst. rodu mužského může zahrnout jedince obojího pohlaví – všichni studenti, naši čtenáři, zkušení odborníci.
Přirozený rod se promítá do rodu gramatického, avšak u názvů věcí, pojmů, jevů apod. nemá žádné významové hodnoty. Rodový rozdíl mezi ten stůl – ta židle - to křeslo nemá žádný vztah k jejich významům, pouze zařazuje každé z těchto substantiv do skupiny jmen vyžadujících mužskou, ženskou nebo střední deklinaci a příslušnou shodu u výrazů na nich závislých. Rod substantiva je dán jeho zakončením )souvztažnost rodu a zakončení), za tzv. rodově silné přípony jsou považovány nulová koncovka (jméno v nominativu sg. končí na souhlásku tvrdou) – M, zakončení –a signalizuje F (M typu předseda jsou omezenou skupinou) a zakončení –o signalizuje N. Ostatní zakončení nejsou natolik rodově vyhraněná. Jméno zakončené na měkkou souhlásku může být F nebo M (píseň, kůň), jména zakončená na –e jsou častěji F (růže), řidčeji N (moře), v omezené míře M (soudce), jména zakončená –í jsou převážně N (stavení); pokud jde o substantiva s podobou měkkých adjektiv, jsou to N (hovězí, telecí) nebo M i F (průvodčí) – rodový rozdíl se projeví ve skloňování a ve shodě. (Subst. s podobou adjektiv tvrdých jsou zakončením rozlišena Nom sg. rozlišena jednoznačně – hajný, bytná, výživné).
Pro M je důležité, zda označují živou bytost (osoby a zvířata), nebo neživý objekt nebo jev. (U F a N se tento rozdíl neuplatňuje.) Rozdíl v životnosti se uplatňuje v rozlišení Nom a Ak a umožňuje syntakticky jednoznačně vyjádřit rozdíl mezi agentem (konatelem) a patientem (objektem) slovesného děje – Petre bije Pavla, Pavla bije Petr. Specificky životné jsou i koncovky Nom pl. (-i, -ové) a Dat a Lok -ovi (vedle -u a –i).
Kolísání v životnosti – subst. s příponami –tel, -ec (činitel, jmenovatel, dělenec, ledoborec), u subst. s významovou souvislostí s pojmenováním živých bytostí – sleď, uzenáč, bacil, mikrob, korál. V někt. případech vyjadřuje životný tvar Ak sg. expresivní zabarvení – najít hřiba, hrát ferbla,koupit opla. Určitá spojení jsou ustálená a neživotný tvar už u nich není možný – pít turka, dát si panáka, dostat padáka, stavět sněhuláka, nosit kulicha.
Kolísání se objevuje i u názvů živých bytostí přenesených na neživé objekty: maňásci/maňásky, koníčci/koníčky.
Životná subst. rodiče, koně mají v pl. pouze tvary neživotné. Neživotná jsou i hromadná jména označující skupiny živých bytostí – národ, lid, dav, zástup, skot.
U tzv. pluralií tantum dochází k oslabení povědomí o rodu – dveře, brýle.
Číslo
U podst. jmen kategorie nezávislá, u adjektiv, zájmen a sloves kategorie závisle proměnná (je dáno shodou). Jde o kategorii exoforickou – poukazuje na mimojazykovou skutečnost, odráží protiklad „jeden“ (č. jednotné, singulár) – „víc než jeden“ (č. množné, plurál). Sg. se pokládá za bezpříznakový člen opozice, pl. za příznakový. Číslo se podílí na vytváření skloňovacího typu (tvary singulárové, plurálové).
Ve vztahu ke kategorii gramat. čísla se rozlišují:
1. Jména rozlišující protiklad sg. a pl. Spojují se se základními číslovkami („kusový“ plurál) – jeden dům – dva/tři domy, jeden pes – dva/tři psi, pět psů.
Pokud jdou užita genericky, pro označení objektu nikoli jako ve smyslu „jeden exemplář“, ale jako zástupce určité třídy jedinců, mají jen tvar sg. (tzv. generický singulár) – kočka je savec, tuleň patří mezi ohrožené druhy.
Tvar sg. se objevuje v tzv. distributivním užití, kdy se objekty přiřazují jiným objektům (jsou jim distribuovány) – Žáci si přinesou pero a sešit (tj. každý žák jedno pero a jeden sešit), zejm. tehdy, má-li distribuce obecnou platnost – Při vstupu do místnosti smekají muži klobouk, Ženy tam stále nosí závoj.
2. Jména mimo protiklad sg. a pl. Primárně se nespojují se základními číslovkami.
A/ Singularia tantum – jména látková (voda, mléko, nafta, krmivo), hromadná – kolektiva (nádobí, kamení, korespondence, dobytek, hmyz, členstvo, mládež), abstrakta (leknutí, četba, moudrost). Spojují se s číslovkami druhovými – dvojí voda (říční a mořská), dvojí krmivo (pro drůbež a pro dobytek). U látkových jmen označujících členěnou látku se množství vyjadřuje pomocí jmen, která označují vyčlenitelnou část látky – kostka cukru, zrnko písku, plátek sýra, list papíru. (Pojmenování vyčlenitelné části umožňuje počítání – tři kostky cukru, dva plátky sýra apod.)
Pokud se jména látková užívají v plurálu, nejde o označení počtu, nýbrž druhu - moravská vína, ušlechtilé oceli, syntetická hnojiva – popř. míry a intenzity, srov. Nastaly podzimní mlhy a deště. Jestliže se užívají se základními číslovkami, jde o přenesený význam „ustálené množství“ – dvě kávy (= dva šálky), tři polévky (= tři talíře) nebo o jiný přenos významu – dvě moudrosti (= dvě moudré myšlenky).
B/ Jména s převahou plurálových tvarů (tvary sg. se užívají řidčeji) – vousy, vlasy, rty, ramena, kolena, boty, tenisky, náušnice, třešně, sušenky, rodiče, prarodiče, radovánky, úklady. Jsou spojitelná se základními číslovkami, takové spojení však může signalizovat rozdíl v druhu. Zatímco spojení dva vlasy, dvě sušenky znamenají pouze počet, dvě boty, tři ponožky kromě kvantity znamenají zároveň „každá jiná“. Spojení s číslovkou druhovou vyjadřuje nejen rozdíl v druhu, ale zároveň „obvyklé množství“ – dvoje boty (dva páry), troje sušenky (tři balíčky), dvoje zápalky (dvě krabičky). Rozdíl v druhu se explicitně vyjadřuje variantní podobou druhové číslovky: dvojí boty (sportovní a domácí), dvojí šaty (obyčejné a společenské).
C/ Pluralia tantum (jména pomnožná). Plurálový tvar, který je zde jediný možný, označuje jak jednotlivinu, tak množství. Množství se vyjadřuje pomocí číslovek druhových – jedny dveře, dvoje dveře. I zde variantní podoba druhové číslovky explicitně vyjadřuje rozdíl v druhu – dvojí dveře (jedny dřevěné a jedny kovové). Jednotlivé skupiny pluralií tantum viz PMČ nebo Mluvnice češtiny. Singulárový tvar je zde příznakový (pravá plíce), popř. se vůbec nevyskytuje.
Ve staré češtině byla kategorie čísla trojčlenná – kromě sg. a pl. existoval duál. V dnešní češtině zbytky – skloňování číslovek dva, dvě, oba, obě, ruce, oči (x oka v pletivu), uši(x ucha hrnce), na ramenou, na kolenou.
Kvantifikace u sloves – tzv. iterativa (opakovací slovesa) vyjadřují, že děj probíhal opakovaně, tj. víc než jednou – čítávat, psávat.
Pád
Kategorie morfologicko – syntaktická, vyjadřuje vztahy mezi jménem a jiným výrazem ve větě. (U subst. kat. nezávislá, u adj. a jiných shodových – závislá, daná kongruencí.)
Pád ve smyslu morfologickém – obměna tvaru jména pádovým morfémem (koncovkou). Č. má 2 x 7 pádů (sg. + pl.) – deklinační paradigma. V paradigmatu však 14 rozdílných tvarů není, je zde vysoký stupeň homomorfie (pádový synkretismus, projev jazykové ekonomie). Rozlišují se pády prosté x pády předložkové (Lok je předložkový vždy). Zde dvojí chápání – 1/ pád vyjadřuje předložka spolu s koncovkou jako rozštěpený morfém; 2/ předložka řídí pád substantiva (je mu nadřazena).
Pád ve smyslu syntaktickém – podle funkce pádu ve stavbě věty; rozlišují se primární a sekundární funkce pádů.
Pády primárně syntaktické – Nom, Ak, Gen. Nom je pád subjektu, Ak je pád přímého předmětu, jsou navzájem v nutném jednosměrném vztahu - při změně aktivní věty na pasivní se výraz v Ak stává Nom – Petr bije Pavla x Pavel je bit Petrem. Na Nom a Ak je zalozen tzv. Gen adnominalni (neshodný přívlastek u jmena) – Auto havarovalo - > havárie auta; Vědci vypustili raketu -> vypuštění rakety.
Pády primárně sémantické (adverbiální) – Dat, Lok, Instr. Neexistuje zde žádný přímý vztah k jinému pádu (pozici ve stavbě věty). Při změně aktivní věty na pasivní se tyto pády nemění – Učitel nadržuje děvčatům -> Učitelem je nadržováno děvčatům; Pavel seká dříví sekyrou - >Dříví je (Pavlem) sekáno sekyrou. Lok jako předložkový pád je pouze adverbiální.
Pády primárně syntaktické mohou mít sekundárně funkci adverbiální – Pavel četl knihu hodinu (přísl. určení času) - > Kniha byla Pavlem čtena hodinu – nedochází k žádné změně jako v případě, kdy je Ak pádem syntaktickým.
Sémantické funkce Gen – Gen. záporový (Není již vice dobré babičky), partitivní (Napil se čaje; V řece ubylo vody), tzv. numerativ – po číslovkách 5 – 99.
Pády primárně sémantické mohou být sekundárně pády syntaktickými – u sloves, která mají vazbu např. s Dat (pomáhat rodičům, sloužit vlasti, důvěřovat příteli) nebo s Inst (mávat praporem, třást rukou).
Vokativ – je pádem ve smyslu morfologickém (tvarová obměna jména), ne však ve smyslu syntaktickém, protože není začleněn do stavby věty. Má funkci kontaktovou (Pavle, pojď sem!) nebo kvalifikační (Mizero! Drahoušku!).
Gramatické kategorie slovesné
Osoba
Kategorie kongruenční, vzniká shodou se subjektem. (Význam kategorie osoby vytváří ze slovesa určitý tvar slovesný, verbum finitum, který je podmínkou vzniku predikačního vztahu.) Kat. osoby vyjadřuje vztahy účastníků komunikačního aktu.
1. os. (já) – mluvčí, 2. os. – adresát (ty), 3. os. – neúčastník kom. aktu (ten nebo to, o čem se mluví). 1. a 2. osoba může být lexikálně vyjádřena pouze tzv. osobním zájmenem (já, ty, my, vy), běžněji se však vyjadřuje pouze osobní koncovkou slovesa. 3. os. může být vyjádřena jak zájmenem (on, ona atd.), tak i substantivem nebo závislou větou – Student může odejít – On může odejít – Kdo je hotov, může odejít.
Z významu „nepartnerství“ plyne u 3. os. možnost užít tohoto tvaru (sg. i pl.) ve větách, v nichž není patrný přímý vztah k subjektu (Prší; Stmívá se) nebo ve větách s tzv. všeobecným subjektem (Psali to v novinách) nebo ve větách, z nichž byl subjekt syntaktickou operací odstraněn (Tancovalo se tam.)
U 1. os. pl. lze rozlišit vztahy a/ „já + ty“, např. Půjdeme do kina? nebo „já a ostatní se mnou“, např. Letos jsme si naplánovali dovolenou v Tatrách; My tři králové jdeme k vám; b/“já a ostatní se mnou kromě tebe/vás“ , např. Žádáme cestující, aby nevystupovali předními dveřmi. Významy a/ se označují jako inkluzivní, význam b/ jako exkluzivní.
My vystupuje také v situacích, kdy je jazykovou stylizací subjektu singulárního nebo odráží různé formy solidarizace mluvčího s adresátem. Mezi tyto jazykové stylizace patří např. historicky vzniklý tzv. plural majestaticus, reprezentující výjimečnou pozici mluvčího, nebo autorský plurál, který má individualitu produktora naopak odsouvat do pozadí (proto se mu rovněž říká plural modestiae, plurál skromnosti). Variantou autorského plurálu je užití 1. os. pl. ve formulaci instrukcí, návodů a pravidel, kdy všeobecný subjekt tuto formu pouze využívá: Před nanesením lepidla plochu osušíme a očistíme; Maso nakrájíme na malé kostky a opečeme na oleji; Při konzumaci těstovin držíme v pravé ruce vidličku a v levé lžíci.
V posledních uvedených příkladech lze pozorovat přechod ke zmíněné „solidarizaci“ mluvčího s adresátem, protože je to autor / produktor, kdo se záměrně staví na stejnou kontextovou a situační pozici jako adresát. Solidarizací se však míní především ty situace, kdy mluvčí užitím plurálu emocionálně nebo zdvořilostně naznačuje, že na výpovědích týkajících se adresáta je zainteresován, a kdy se na příslušných dějích buď přímo podílí nebo je na nich jiným způsobem účasten: Tak, teď si umyjeme ručičky a půjdeme papat; Posadíme se, pokrčíme kolena a opřeme se ruk...
adrian_1978