Vojta Luhan
2002/2003
GY-BU
IV.A
Dějepis
Pravěk
Dějepis jako věda
Dějepis je společensko-vědní humanitní obor. Své poznatky získává z několika pramenů. Je to pramen hmotný, což jsou vykopávky (kostry, keramika, základy staveb), dále pramen písemný (soupisy panovníků, kroniky, legendy a záznamy), obrazový (mapy, malby v jeskyních) a konečně také pramen tradiční, který se přenáší z pokolení na pokolení.
Na konci 16. století vznikly pro užší specializaci jednotlivých historických oborů pomocné vědy historické. V průběhu 19. a 20. století se k původním osmi přidaly další. Dnes jich je zhruba 20.
Klasické pomocné vědy historické
Diplomatika – založena mnichem. Zkoumá listiny a písemnosti úřední povahy (akta). Tehdy byla psána převážně církví a šlechtou.
Paleografie – zkoumá vývoj písma. Jde o písmo knižní a psané. Nezabývá se písmem tištěným ani tesaným.
Chronologie – zkoumá způsoby měření času a časové míry.
Sfragistika – nauka o pečetích.
Heraldika – zkoumá erby a znaky. Ty měly většinou církev, šlechta a města, a to převážně ve středověku.
Genealogie – zabývá se rodokmeny.
Numismatika – nauka o mincích.
Metrologie – zkoumá míry, váhy a jejich vývoj.
Neklasické pomocné vědy historické
Epigrafika – nauka o rytém, tesaném a kresleném písmu.
Faleristika – nauka o vyznamenáních a řádech.
Vexikologie – zkoumá vlajky a jejich vývoj.
Papyrologie – zkoumá texty psané na papyru.
Kryptografie – nauka o šifrách a tajném písmu.
Kodikologie – zkoumá převážně středověké rukopisy a ověřuje pravost.
Knihověda – zabývá se tištěnými knihami. V Čechách byla první významná Trojanská kronika. Prvotisky se nazývají inkunábule.
Filingränologie – nauka o vodních znacích a jejich vývoji.
Archeologické výzkumy
Máme dva druhy výzkumů. Prvním je tzv. terénní, neboli hlubinná archeologie. Druhým je archeologie letecká. Při ní se nejprve zmapuje oblast z letadla. Může napomoci i to, že barva půdy je v určitém místě jiná.
Když se podaří něco v zemi objevit, musíme historický pramen podrobit kritice. Zkoumá se pravost a spolehlivost pramene a také se zařazuje podle doby. Archeologové pak provádějí heuristiku. To znamená, že hledají v lokalitě, kde byl pramen nalezen, další věci a shromažďují je. Při nalezení písemného pramene dochází k interpretaci (výklad a vysvětlení textu po stránce historické, logické a gramatické). Po analýze se historické prameny spojují a utřiďují – syntéza. Při nalezení máme právo na 10% ceny věci. Při neodevzdání věci hrozí trest.
Datování
Datování a určování doby, tzv. periodizace dějin, většinou začíná od nějaké významné události pro daný národ. Nejčastěji se jedná o událost s náboženským podtextem.
Křesťané tedy datují od narození Krista, Židé od stvoření světa (-3 761) a Arabové od útěku Mohammeda z Mekky do Mediny (24. 9. 622). Řekové pak datovali od 1. olympijských her (-776), Egypťané od prvního faraóna a Římané od založení Říma (-753). Ti nám zanechali Juliánský kalendář, který později přešel v Gregoriánský.
Paleolit
Pravěk se nám dělí podle způsobu zpracování nástrojů. Máme proto dobu kamennou (paleolit), dobu měděnou (chalkolit), dobu bronzovou a dobu železnou.
Paleolit se nám ještě dále dělí na nejstarší (2 miliony – 600 000 př. n. l.), starý (600 000 – 250 000 př. n. l.), střední (250 000 – 40 000 př. n. l.), mladý (40 000 – 10 000 př. n. l.). Pak máme mezolit (10 000 – 5 000 př. n. l.), neolit (5 000 – cca 4 000 př. n. l., pouze Evropa) a eneolit (4. tisíciletí).
Během pravěku se také začal vyvíjet člověk, který se vyvinul až do dnešní podoby.
1) Australopithecus (5 - 0,6 mil. let př. n. l.)
Jeho pozůstatky byly nalezeny v Africe i Asii. Celkem je známo pět druhů.
2) Homo Habilis (2,3 – 1,7 mil. let př. n. l.)
Je to fylogeneticky nejstarší druh člověka. První nálezy byly v Olduvaiské rokli (Tanzanie) mezi lety 1959-63.
3) Homo erectus a) starší skupina (1,6 – 0,7 mil. let př. n. l.)
b) mladší skupina (0,7 – 0,35 mil. let př. n. l.)
a) poddruhy: Homo erectus modjokertensis (Jáva)
Homo erectus lantianensis (Čína)
Homo erectus heidelbergensis (SRN)
Homo erectus leakeyi (Tanzanie)
b) poddruhy: Homo erectus erectus (Jáva)
Homo erectus pekinensis (Čína)
Homo erectus mauritanicus (Alžír)
Homo erectus paleohungaricus (Maďarsko)
Homo erectus bikinglebensis (SRN)
Dle nálezů kamenných nástrojů, žil homo erectus i na území ČR.
4) Homo sapiens (před 300 – 250 tisíci let)
Žil v Evropě, Africe i Asii.
Poddruhy: Homo sapiens steinheimensis (Německo, Anglie, Francie)
Homo sapiens neanderthalensis (před 70 tis., Nenderthal)
Homo sapiens palestinensis (Izrael, Irák, Turecko)
Homo sapiens sapiens (-40 000, Dolní Věstonice, Altamira, Cromagnon, Afrika, střed, jih a východ Asie, celá Evropa)
Paleolit je nejstarší historické období. Překrývá se s fází čtvrtohor zvanou pleistocén. Je typický střídáním dob ledových a meziledových. Poslední ledovce ustoupily zhruba před 10 tisíci lety a nastoupil holocén. Hospodářství bylo přisvojovací (kořistnické) – sběr, lov, rybolov. V neolitu pak začalo produktivní hospodářství, které spočívalo v zemědělství, chovu dobytka a celkové domestikaci.
Nejstarší paleolit
Nejobvyklejším druhem člověka byl Homo habilis, před ním byli ještě Australopithékové. Nálezy hlavně v Keni, Olduvaiské rokli v Tanzanii a v Indonésii na Jávě. Nástroje byly vyráběny otloukáním kamene o kámen (štípáním). Lidé žili volně v přírodě, v jeskyních a pod skalními převisy.
Starý paleolit
Hlavní vývojový druh člověka byl Homo erectus. Nálezy jsou ve střední Evropě v SRN, v Africe, Francii, Maďarsku, Číně a Indonésii. V Přezleticích u Prahy je naleziště lebečních části. Nástroje jsou již dokonalejší a jsou kamenné nebo kostěné. Objevují se sekáče a pěstní klíny. Začalo se používat ohně, ale lidé ještě nevěděli, jak ho rozdělávat. Žili v tlupách, kde se dorozumívali zvuky a posunky. V Africe v některých tlupách existoval i kanibalismus. Lovila se převážně menší zvěř a lidé si stavěli primitivní příbytky.
Střední paleolit
Objevuje se člověk Homo sapiens steinheimensis a neanderthalensis. Zpracování kamene je již na vysoké úrovni, úštěpová technika. Vyrábí se např. sekery, hroty, rydla, nože, palice a škrabadla. Jsou známy první doklady o pohřbívání mrtvých. Ti jsou pohřbeni ve skrčené poloze na boku - - neanderthálská podoba pohřbu. Lidé již umějí rozdělat oheň a domlouvají se artikulovanou řečí.
Mladý paleolit
Objevuje se člověk Homo sapiens sapiens. Ten se vyskytuje po celém světě, u nás je to oblast Pálavských vrchů (Pálava, Dolní Věstonice). Podle nalezišť v Cromagnonu na jihu Francie je člověk homo s. s. cromagnonského typu. Žilo se ve velkých tlupách a společně se lovily stáda zvěře (mamuti, nosorožci). Řeč je již vyvinutá. V tlupách se začínají dělit činnosti, až do eneolitu přežívá matriarchát. Žilo se v jeskyních nebo dřevěných chatách chráněných kůžemi. Mrtví byli pohřbíváni s kostmi zvířat, nástroji, ozdobami a jídlem. Objevují se doklady umělecké činnosti, jako třeba obrazy zvířat ryté do kostí nebo malované na stěny jeskyní. Z hlíny se vyráběly sošky žen, později zvířat.
Mezolit
Díky ústupu severského ledovce nastalo oteplení, zvedly se hladiny oceánů a světových moří a kontinenty nabyly dnešní podoby. Pěstují se více rostliny, jsou to poslední fáze přisvojovacího hospodářství. Největší změna v tomto směru nastala na Předním východě, kde mezolit přeskočili a byl rovnou neolit. Zmizela stáda velkých savců, Evropa se zalesňuje. Lidé už tolik neputují za zvěří a začínají se usazovat. Žijí v dřevěných příbytcích, které byly zakrývány vydělanou kůží zvířat. Počátek domestikace. Nálezy lodí, udic a harpun dokládají rybolov. Nástroje jsou však pořád kamenné.
Neolit
Vyznačuje se změnou způsobu hospodářství na produktivní. To znamená, že se pěstovaly obiloviny, luštěniny, rýže, proso…, choval dobytek a domestikovali zvířata – vepři, ovce, kozy, skot. V střední Asii byli domestikováni koně, v Turkestánu a jižní Arábii velbloudi. V Jižní Americe se začala pěstovat kukuřice a tykve, domestikovala se lama.
V této době se začaly stavět velmi dlouhé domy (až 40 m, šířka 7m). Ty na našem území můžeme nalézt v Bylanech a Mohelnici u Zábřehu na Moravě. Nejvýznačnější kultury rozdělujeme podle keramiky. Máme kulturu s lineární keramikou, kulturu lengyelskou s malovanou keramikou, bronzovými ozdobami a soškami žen (Maďarsko), kulturu potisklou (východní Slovensko), vypíchanou (s vypíchanou keramikou) a kulturu se šňůrovou keramikou. Naleziště jsou v Bylanech u Kutné Hory, v Praze-Bubenči a v Mohelnici. Utváří se občiny, což jsou vesnice založené na příbuzenských vztazích. Přetrvává matriarchát.
Kámen se opracovává hlazením a vrtáním. Vznikají první srpy, jednoduché mlýnky, nádoby na potraviny a první a první tkaní textilek ze lnu. Používá se ždáření, což je vypalování lesů pro vznik zemědělské půdy.
Chalkolit a eneolit
V Evropě obývali neolitičtí zemědělci poměrně malé vesnice, ale na Předním Východě již vesnice nabývaly městského charakteru. K urychlení tohoto vývoje přispěl další objev – metalurgie, neboli získávání kovů z rud a jejich další zpracování. Nejstarším používaným kovem (vedle vzácnějšího zlata a stříbra) byla měď. Nové období bylo proto nazváno doba měděná neboli Chalkolit. Ten začal na Předním Východě díky příznivým klimatickým podmínkám (opakovaná sklizeň, ložiska kovů) již v 6. tisíciletí př. n. l. Měděné předměty byly ale vzácné, a proto byly ještě stále rozšířeny kamenné nástroje. Z toho důvodu se toto období v Evropě též nazývá eneolit (pozdní doba kamenná).
Vynález kola a používání oradla taženého párem dobytčat přispěly k růstu bohatství ve společnosti. Zmenšil se úhor a tím zvětšil výnos. Zpracování kovů prohloubilo dělbu práce, vznikla zvláštní vrstva řemeslníků, kovolitců a kovotepců. Přibývaly i další profese (specializace). Kovy se však někdy musely převážet i na větší vzdálenost. To vedlo k rozvoji obchodu a vzniku vrstvy obchodníků. Růst bohatství prohluboval sociální rozdíly, o čemž svědčí vybavení hrobů. Zintenzivňovaly se kontakty mezi různými oblastmi. Někdy přátelské, někdy nepřátelské (snaha obohatit se na úkor sousedů), z čehož vznikaly války. Výhodně položené vesnice se proto távaly středisky oblastí a byly opevňovány. Vznikala města.
Ze starších svatyň se stávaly chrámy, což mělo za následek vznik nové vrstvy kněžstva. Díky tomu na Předním Východě vznikly ve 4. století př. n. l. nejstarší státy. Zároveň v eneolitu docházelo k posilování mužů ve společnosti a v rodině, hovoříme o patriarchálním uspořádání. Žena byla více omezována na působení v kruhu rodiny, ale podržela si postavení v kultu. Růst významu muže vyplýval z jeho úlohy ve výrobní činnosti (pečovali o stáda, orali, zpracovávali kovy a obchodovali) i při obraně proti nepřátelům.
V Evropě byly měděné předměty až ve 4. tisíciletí. Proto byly některé rysy stejné jako na Předním Východě, ale v mnohém se evropský eneolit odlišoval. Řidší osídlení mělo za následek vesnický charakter lidských sídel. Ta byla hospodářsky relativně soběstačná. Drsnější klimatické a přírodní podmínky bránily větší produktivitě zemědělství. Kvůli nedostatku nalezišť měděných rud převažuje používání kamenných nástrojů. Rozvoj specializovaných řemesel a obchodu byl pomalejší. Kvůli omezeným zdrojům růstu lidského bohatství tedy nevznikly velké sociální rozdíly.
I přes výše uvedené přinesly početné eneolitické kultury Evropě mnoho nového. V 4. tisíciletí se např. rozšířil kulturní komplex nálevkovitých pohárů, který sahal od Nizozemska přes jižní Skandinávii až na západní Ukrajinu. Tvůrci této kultury tvořili vyspělou keramiku vyznačující se bohatstvím forem i ozdobných prvků, jemné kamenné i kostěné nástroje, ale i měděné předměty mezi nimiž vynikají šperky a ploché sekyrky. Rozvíjel se také (pomaleji, ale ano) dálkový obchod. Byla totiž poptávka po mědi, jantaru od Baltu, tvrdém a štěpném kameni (např. pazourek), který se často těžil v hlubinných dolech.
Pro eneolit (a počátek doby bronzové) v západní Evropě jsou typické tzv. megality, monumentální památky budované z velkých kamenů. Častým typem těchto staveb jsou dolmeny, které sloužily jako pohřební komory a zároveň jako místa kultu předků. Vysoké kamenné bloky svisle zasazené do země se nazývají menhiry. Někde se vyskytují ve velkém množství, jako např. v lokalitě Carnac v Bretagni, kde je jich v pravidelných řadách rozmístěno na 3 000. Jindy tvoří menhiry kruh, tzv. kromlech. Jejich uspořádání zřejmě souviselo s pozorováním astronomických jevů, které měly důležitou roli v kultu. Tvořily jakýsi kalendář v krajině – sluneční paprsky procházely v určité dny (při rovnodennosti a slunovratu) vymezeným místem stavby a v ty se pak konaly náboženské obřady. Např. Stonehenge v Anglii.
Ve 3. tisíciletí se v Evropě rozšířily dvě významné kultury. Byly to kultura se šňůrovou keramikou a kultura zvoncovitých pohárů. Šňůrová keramika byla zdobená otisky kroucené šňůry. Byla vytvořena indoevropskými kmeny a vyskytovala se převážně v severovýchodní, severní a střední Evropě. Mrtví byli pohřbíváni v mohylách a rozlišovala se u nich poloha ženy a muže, jejichž typickou zbraní byly kamenné sekeromlaty. Kultura zvoncovitých pohárů se do střední Evropy rozšířila ze západní. Navázala na kulturu předchozí.
Doba bronzová
Znalost bronzu, slitiny mědi a cínu, která měla lepší užitné vlastnosti než měkká měď, sahá na Předním Východě do 4. tisíciletí. Zde a v Egejské oblasti vznikly v době bronzové nejstarší civilizace a státy. Do Evropy přišel bronz až koncem 3. tisíciletí.
Nejvýznamnější archeologickou kulturou starší doby bronzové (asi 2300 – 1550 př. n. l.) byla ve střední Evropě kultura únětická, zvaná podle naleziště v Úněticích u Prahy. Sahala od středního Německa až do jižního Polska a na jihu do Rakouska. Byly velké sociální rozdíly. Někde se pohřbívalo ve skrčené poloze a s chudou výbavou, jinde byla zase výbava bohatá v tzv. knížecích mohylách. Některá sídliště byla opevněná. Nálezy zemědělského náčiní, velkých keramických zásobnic a kostí domácích zvířat (skotu, ovcí, koz a koní) svědčí o rozvinutém zemědělství. Měď se získávala z alpských oblastí, odkud přicházela v podobě tzv. hřiven. Kovolitci a kovotepci zhotovovali z bronzu propracované šperky a ozdoby (prsteny, náramky, jehlice, některé byly také z jantaru a ze zlata), zbraně (sekery, dýky) a nástroje. Vyspělá byla i keramika. Některé nástroje a zbraně se ale stále vyráběly z kamene a kostí (motyky,sekeromlaty).
Ve střední době bronzové (asi 1550 – 1300) se ve střední Evropě rozšířila mohylová kultura, zvaná podle pohřbívání do mohyl, které někdy měly kamennou konstrukci. Nově se objevují meče, hroty kopí a toaletní náčiní (břitvy, pinzety). Vedle kostrových pohřbů začali být mrtví spalováni.
Žárové pohřby pak převládly v mladší a pozdní době bronzové (asi 1300 – 750), kdy se rozšířily kultury popelnicových polí – spálené pozůstatky mrtvých byly nejčastěji ukládány do uren, případně jamek v zemi. V této době došlo k velkému přírůstku obyvatelstva, z čehož vyplývají časté války. Svědčí o tom nálezy vypálených opevněných sídlišť. O nejistých poměrech svědčí i v zemi ukryté bronzové poklady, které si jejich majitelé již nikdy nevyzvedli. Nově se mezi bronzovými předměty objevují i zbroje a nádoby z plechu. Známe některá kultiště. Doložen je též kanibalismus, který byl snad i rituální.
V době bronzové nejsme ještě většinou schopni určit etnickou příslušnost tvůrců jednotlivých archeologických kultur. Lze se však domnívat, že jimi byly převážně indoevropské kmeny, které však umíme pojmenovat pouze ve Středomoří (např. Italiky, Thráky). Více archeologických kultur můžeme spojit s konkrétními etniky v době železné. To umožňují zprávy řeckých a později římských autorů, kteří zanechali četná svědectví o životě kmenů a národů v sousedství antického světa.
...
kokam