Julius Zeyer - Vánoční povídka.pdf - Literatura czeska - xmariadjx

JULIUS ZEYER

Vánoční povídka

„A nyní, Theodoro,“ pravil náš hostitel, „nyní přikročme k dezertu.“

To jindy tak všední, nepovšimnuté vyzvání působilo na štědrý večer na všechny

přítomné hosty jako magické slovo; věděli jsme všickni, co to znamená; při dezertu

štědrovečerním povídal nám pan B*** vždy nějakou vánoční povídku.

Theodora, jeho žena, kterou jindy důvěrně jen „Dori“ nazýval, vstala, šla skoro

slavným krokem k starodávné, jemně vykládané servantě, pravému to klenotu

truhlářské práce z minulého století, vzala tam velkou křišťálovou mísu, která se

báječně v světle voskových svíček, hořících v masivních stříbrných, na servantě

stojících svícnech, jiskřila, a postavila ji se zvláštním hrdým a jemným úsměvem na

stůl. Hrdost její působil obsah mísy: byla to „muzika“, kterou Theodora sama svýma

jemnýma bílýma rukama byla připravila, a hrdost její nebyla bez podstaty. Z toho

prostého, pradávného, národně štědrovečerního dezertu byla svým uměním, kterému

by se byl Brillat Savarin kořil, něco zvláštního utvořila; sušené slívy a hrušky, z

kterých „muzika“ pozůstává, byly pro paní Theodoru pouze jako nepatrné řádky

nějaké suchopárné kroniky, z kterých mocí vlastní inspirace překvapující báseň

vykouzlila.

„Říká se, že je muzika tak starodávným pokrmem,“ pravil pan B***, „že památka

jeho prý už do šedého pravěku zasahá. Obětovalo prý se toto suché ovoce dávným

bohům. Lituji jich věru, že jsou svrženi a že se nedočkali zdokonalení, kterého se

jejich oběti z ruky Theodory dostalo.“

Theodora se zase usmála, a my všickni vypukli v chvalozpěv. Jak to slušelo tomu

bledému, jemnému obličeji pana B***, když s líčenou gurmandisou oranžovou vůni

muziky s přimhouřenýma očima, chvějícíma se chřípěma v sebe ssál! Paní Theodora

hladila si bílé vlasy, usmála se tenkráte skoro rozpačitě a klepla svého muže jemně

stříbrnou lžičkou přes prsty.

„Zdá se mi věru, že by bez muziky vánoční večeře nebyla dokonalou,“ řekla pak za

chvilku, „ale moje příprava není ještě vše. Bez povídání o strašidlech neměla by

muzika tu pravou chuť. Z oběti bohům zasvěcené stal se dezert, je tedy docela v

pořádku, aby se z těch bohů také něco stalo. A čím jiným může takový svržený bůh

býti než strašidlem?“

Celá společnost tleskala a pan B*** nedal se dlouho prosit. Ohlížel se několik

minut po malé, přítulné jídelně, tak vkusně starým vykládaným nábytkem zařízené, tak

mile voskovými svíčkami osvětlené, tak příjemně-hyacintami páchnoucí, a začal pak

vypravovati takto:

„Na nebi vyšla první ona hvězda, na kterou se na Štědrý en děti s tak radostnou

nedočkavostí již od samého rám těší. Stála stříbrně záříc nad tmavým lesem, a četná

čeládka Červeného dvora sedala se slavnostním naladěním za dlouhý stůl ku

štědrovečernímu hodu. Mužští věnovali celou svou pozornost polívce, která z ohromné

mísy vonný dým ku začmoucenému stropu nízké jizby vysílala, ale ženštiny šeptaly

mezi sebou a hleděly soustrastně na mladou, bledou paní, která přesvědčivši se, že vše

v pořádku, právě ku dveřím kráčela.

,Ubožátko,' pravila jedna z žen, ,lépe by jí bylo, kdyby vdovou byla!'

Mladá paní zaslechla ten šepot a spěchala tím více, aby z jizby vyšla. Zavřela

rychle dveře za sebou a octnuvši se na bílené chodbě, kde lampa ze stropu visela a tak

špatně hořela, že se velký ten prostor hrobce podobal, opřela se chvilku o veřeje a

zavřela oči. Měla plný klín zlatých ořechů, jablek, cukrovin a hraček, vesměs určených

pro svého synáčka. Byla by snad dlouho se zavřenýma očima stála, kdyby jí nebyl

ořech z klína na zem spadl. Malý ten šramot ji vyrušil z myšlenek. Dala se na cestu do

pokoje své tchyně, kde prázdný ještě vánoční stromek na ni čekal. Náhodou ale padl

zrak její na okno, blyštící se mrazivými květy nade dveřmi domu, a oknem tím

zahlédla tu bíle zářící hvězdu, stojící nad lesem.

Hlas její tchyně ozval se v tom okamžení z pokoje:

,Anno, jsi to ty? Pojď již.'

Anna ale neslyšela, nevěděla, jak to přišlo, ale táhlo ji to neodolatelně ven, tesknila

po záři oné čisté, bílé hvězdy. Šátek její visel v chodbě, přehodila jej rychle přes sebe,

odstrčila závoru a stála venku před domem, uprostřed staré štěpnice, těžce umrzlým

sněhem pokryté. Červený dvůr stál na konci vesnice, a ze starého sadu byla daleká a

volná vyhlídka. Kraj byl tichý a světlý. Měsíc byl za domem a nebylo jej vidět, ale

celý obzor byl svitem jeho proniknut a zdál se opálovým, z bílé pláně čněly dlouhé

řady temných stromů, vroubících křižující se cesty v polích, a od silnice táhnoucí se

podél lesa přicházely ostré zvuky kol, vrzající po pevně umrzlém sněhu. Vůz, jejž

vidět nebylo, byl as nákladní, neboť dle vrzání kol bylo slyšet, že se jen pomalu a těžce

kupředu hýbá, a u samé země skákalo žluté světlo, hořící nejspíše v lucerně z něho

visící. Zrak Annin svezl se od bílé hvězdy nad lesem, na níž teď asi tolik nevinných,

vánoční poezií rozjařených dětských očí viselo, níž k tomu druhému, u samé země se

ploužícímu světlu, a hluboký vzdech pozvedl jí prsa; myšlenky její vrátily se od nebe

na zem jako její zrak. Smutný úsměv zahrál jí kolem rtů a slza, jediná, ale velká a

těžká chvěla se jí na řasách.

,Ubohý člověk,' zašeptala, ,ubohý člověk, který v ten svatý večer osamělý nocí

bloudí s břemenem starostí a všedního zaměstnání. A přece je šťastnější než já,' přidala

za chvilku. .Za krátký čas dorazí snad domů do své vesnice, zhasne tu smutně svítící

lucernu, vejde do teplé sednice, kde jej snad žena čeká, děti zavěsí se mu kolem krku .

. . Zapomene mžikem na tmu, na zimu . . . A já . . .' Jako blesk prolétla jí slova

mozkem, která byla v jizbě před chvilkou zaslechla: .Lepší by jí bylo, kdyby vdovou

byla . . .' Zděsila se jich.

,Ne, ne, nechci!' zvolala téměř vášnivě. ,On bloudí, bloudí, ale bůh vrátí krok jeho

ke mně, k mému ubohému, opuštěnému dítěti! . . . Ó bože, kdekoli je, chraň jej od

zlého!'

Při posledních slovech hledaly její oči v dáli chalupu u samého lesa pod kopcem

ležící. Vysoká její střecha zdála se, že časem tíží svou celý domek do země vtlačí,

vždyť se jí to již napolo bylo podařilo, a stará sosna, která nad ní se klonila, zdála se,

že na její zmizení čeká, aby unavena dlouhým věkem na místo lehla, které ona

zaujímala. Od chalupy běžela bílá zeď a zavírala dvorek, z kterého planá hruška černě

do šedivého nebe čněla. Ta chalupa byla příbytkem pohodného. V okamžiku, kdy oko

Annino se k ní obrátilo, vyšlehlo světlo v jediných dvou oknech pohodnice a Anna se

zachvěla. Bylo to, jako by se náhle dvě rudé oči obrovské, pólo do země zapadlé hlavy

byly otevřely . . . Anna pozvedla slabě ruku, jako by v tu stranu zahroziti chtěla, ale

neučinila tak, odvrátila oči opět k oné bílé, čisté hvězdě nad lesem a zašeptala: ,Ne, v

tu svatou dobu není možno nenávidět, klnout! Chci se aspoň snažit, abych odpustila!' .

. . .

Nyní ale je na čase, milí přátelé,“ pravil pan B***, „abych vás trochu blíže s

hrdinkou dnešní povídky seznámil . . .

Byla se v Praze narodila. Otec její býval malým úředníkem s dosti nepatrným

platem a měl v jedné z nejtemnějších ulic na Malé Straně tmavý, nízký domek, staré to

a chudé sice dědictví, které mu ale mnohý milovník baroku zajisté záviděl. Domek

krčil se mezi obě vysoké sousední, velmi pošmourné budovy a pyšnil se při tom velmi

okázale svou nadmíru malebnou lomenicí, kterou nejeden cestující malíř do svého alba

naskicoval. Rodiče Annini obývali celý dům, což nebylo právě velkým luxem, neboť

nebylo v něm více než dvou pokojů a komory vedle kuchyně. Komora byla naplněna

starým nepotřebným nábytkem, z kterého mnohý kus by byl pýchou některého muzea

býval, a některé z věcí tam nakupených měly tak originální, neobyčejnou, ba

dobrodružnou formu, že se zdálo, že z fantastického paláce některé víly nebo nikdy

neexistující princezny pocházely. Jediné okno komory vedlo na dvorek, nad nímž v

mlze jako bajka Hradčany se budovaly, a ze sousedních zahrad kývaly mu staré košaté

kaštany a akácie. V létě zdál se dvorek jejich zeleným šerem jako na dně nějakého

jezera, v zimě, když byl sněhem pokryt, běhaly modravé stíny kolébajících se větví

jako čarovní hadi z bájí po hrbolatém jeho povrchu. Tato komora byla pro Annu

jakoby říše pohádek. Tam snila první svoje sny, tam probouzela se její fantazie. Celé

hodiny hleděla oknem na staré, bezlisté stromy a porovnávala je, když se na šedém

nebi rýsovaly, se siluetami dávno zapomenutých lidí, které v komoře ve starých

rámcích na stěnách visely. Někdy sedali kosové v zimě na stromy a čekali, co jim

Anna na římsu před okno nasype, a vítala ty velké, tajeplné ptáky jako vyslance ze

země snů.

V útulném tom koutě byla Anna svého Robinsona, svou Babičku čítala a již jen

kvůli tomu zůstala jí komora navždy nezapomenutelnou ... A na Štědrý den byli jí tam

vždy postavili malý vánoční stromek, aby v pokojích nepřekážel, a odevzdávali jí ho

na milost a nemilost. Tam vídala ho pak neděle v koutě stát a snila, ssajíc vůni chvoje,

o lesích, které toliko dle jména znala, tam viděla stromek hynouti, viděla, jak jehly s

něho pršely, a to vzbuzovalo neurčité pojmy o pomíjitelnosti v mladé její duši.

Tesknota vkrádala se pak v dětské její srdce, a rozsvítila zamyšleně všechny voskové

svíčičky, které byly na stromě zbyly, zavírala oči, opojila se vůní vosku a kouřem a

vzpomínala při tom na velké, temné kostely, na staré, zčernalé obrazy v nich, z jejichž

tmavého pozadí se panna Maria s Jezulátkem vznášela . . . Bylo jí šestnáct let a byla

ještě dítětem, tu přistoupil život s těžkou, nemilosrdnou rukou k ní a probudil ji ze sna

ke skutečnosti. Otec její zemřel náhle a matka octla se v poměrech velice stísněných.

Penze její byla tak nepatrná, že se odhodlala domek prodat. Anna plakala hořce, když

se loučila s tou starou komorou, v jejímž vzduchu se vznášely jak luzné přeludy vy-

sněné její sny, kývala sbohem těm starým stromům, těm černým ptákům, již jí byli

pralesy a tajuplná zvířata pouště tak dlouho nahrazovali . . . Ale mladá duše její byla

silná, setřela slzu a s rezignací stěhovala se s matkou na Nové Město do střízlivého,

nečistého domu s dlouhými prozaickými pavlačemi, kde po celý den mokré prádlo

viselo a kam jednotvárný hluk blízké továrny ve dne v noci zazníval. S rezignací

seděla u svého rámce a vyšívala na zakázku, aby matku svou živit pomáhala, a s

rezignací pravila si, že zajisté nikdy více ani stromů, ani ptáků neuvidí. Ale znenadání

bylo jí bohatě té špetky přírody, kterou znala, nahrazeno. Matka její měla sestru na

venkově vdanou, velmi zámožnou, kterou Anna neznala, poněvadž se byly sestry před

jejím narozením na sebe rozhněvaly a po celý čas si cizí zůstaly. Nyní ale, když matku

Anninu tak velké neštěstí potkalo, přijela její sestra a smířila se s ní. Plakala usedavě,

když viděla nedostatek, ve kterém jediná její sestra žila, když viděla, jak starostmi

bledá byla sešedivěla. jak churavěla a chřadla. A jak líbala a hejčkala statkářka Annu!

Neměla žádnou dceru a byla by Annu nejraději hned s sebou na Červený dvůr vzala a

za svou přijala. Neodvážila se ale bez vůle svého muže jednati a přemluvila prozatím

svou sestru k delší návštěvě na venek. Druhý den jely tedy do Pavlovic. Anna nemohla

se nasytit pohledu na skutečný les, na skutečnou louku, na skutečnou vesnici. Musili ji

do mlýna zavésti, kde kola klapala, mouka voněla, kolem kterého jasný potok s šumem

letěl, houpající na svých vlnách kachny, lesknoucí se v slunci sněhem a smaragdem.

Mlýn byl Annin dávný sen, znala jej jen z těch roztomilých hraček, které se co rok o

vánocích na Staroměstském náměstí objevovaly a pak zase po vánocích s návratem

střízlivé všednosti zmizely.

Byla-li Anna venkovem unesena, byla teta její unesena Nemohla se dosti energii,

dovednosti a jemnosti své neteř vynadivit. Cítila se osamělá na statku, muž její byl

málomluvný, a jediný syn meškal na jiném statku, aby doma nezlenošil. V pravdě

řečeno byli jej rodiče rozmazlili a doufali nyní, že si v cizině trochu ,rohy oštrouchá',

jak se otec jeho vyjádřil.

,Víš, tatíku,' pravila jednou statkářka, ,kdyby si Anna chtěla našeho Michala vzít,

pokládala bych si to za velké štěstí, ačkoli by mu krejcaru do stavení nepřinesla.'

Muž zapálil si dýmku a řekl se spokojeným úsměvem: ,Nuž, mějme se k tomu,

matko, já jsem srozuměn.'

,Jsou ještě mladí,'' odpověděla za chvilku, ,nechme toho prozatím.'

Ale při loučení, když se na zimu sestra mermomocí s dcerou svou do Prahy vrátit

chtěla, nezdržela se přece statkářka narážky.

,Tedy přijdeš na jaro?' řekla Anně. ,Když se ti líbilo u nás teď, bude se ti ještě lépe

na rok líbit. Bude tu Michal. Je trochu divoký, ale snad bys jej zkrotila. Mohli byste se

snad rádi mít.'

Anna se zarazila, ale neodpověděla. Byla po celé cestě do Prahy zamyšlena, a když

později do noci u rámce seděla, zjevil se jí někdy obličej sestřencův tak, jak jej z

fotografie znala, mezi hedvábnými růžemi. Časem ale zapomněla zase a těšila se jen

na lesy a na potok.

Dlouho očekávané jaro přišlo posléz, ale matka Annina ulehla a všechny dlouho

budované plány rozplynuly se v nic. V létě ale přišel Michal do Prahy. Byl nyní již u

rodičů a odevzdali mu díl svého statku k úplnému vedení. Byl vysoký, silný, osmahlý

a oči jeho byly plny ohně, v mluvě jeho a posuňcích jevila se energie a Anně líbil se i

ten odstín ne-uhlazenosti, který mu dodával jisté mužnosti. Vždyť dovedl přece také

býti tak jemným, když s nemocnou Anninou matkou mluvil, tak trpělivým, když mu

dopodrobna celou svou chorobu líčila. Těch několik dní, co meškal v Praze, uteklo

báječně rychle, a Anna těšila se hned již ode dne jeho odjezdu na příští, brzkou

návštěvu. Přišel za měsíc a přinesl celou bedničku zavařeného ovoce a medu, a Anna

hleděla na ty hrušky a višně téměř s pohnutím, neboť připomínaly jí ten starý sad s

měkkou, jemnou trávou, plot vroubený planými růžemi a tisíc jiných podrobností.

Z těch příjemných snů ale budil ji znovu život svou nemilosrdnou rukou, matka její

zemřela po trapné, dlouhé nemoci. Teta a Michal přijeli do Prahy, obstarali pohřeb a

byli v těch smutných dnech věrnou podporou bolestí klesající dívky. Po zádušní mši

vedla teta Annu do jejího bytu a dívka vrhla se do starého křesla, kde matka její

sedávala, a zavřela oči. Byla žalem němá, cítila se opuštěna, osiřelá jak ta hruška v

poli, zdálo se jí, že se vlny velké, hluboké, temné vody nad ní zavíraly. Ruce její klesly

do klína, oči ji pálily a hrdlo se jí stahovalo, jako by ji někdo škrtil. A strašnou

němotou, která ji obklopovala ze všech stran, přicházel hlas její tety, tichý a chvějící

se: ,Upokoj se, dítě, máš ještě duši, která s tebou pláče! Což nejsem druhou tvojí

matkou?'

Anna cítila teplou, chvějící se, sympatickou ruku, která ruku její něžně tiskla, a

nemohouc promluviti, chtěla ruku tu ke rtům přitlačit, ale ucítila zdráhání a otevrouc

oči viděla, že to byl Michal, který ji držel. Ruměnec přelétl bledou její tvář, byla

nevýslovně krásná v tom okamžení zmatku a bolu, a teta její usmívala se slzami, a

Michal klekl před ní a byl by o lásce své mluvil, kdyby matka jeho mu nebyla ruku na

ústa položila, považujíc okamžik ten za nevhodný k takovému vyznání . . . Ale žehnala

jim oběma, a od toho okamžiku považovali to všickni za umluvenou věc, že Anna se

stane ženou Michalovou.

Rozumí se samo sebou, že Anna nyní v domě svých příbuzných žila, a když rok

smutku uplynul, splnila Anna němě daný svůj slib.

Bylo to věru těžké určiti, kdo byl nejšťastnějším, Michal, ona či rodiče. Michal

stával se přímo dokonalým, žena jeho měla tak ušlechťující na něj vliv! Jak jim to

slušelo, když on ji o hospodářství poučoval a ona navzájem mu navečer před-čítávala.

A jak dovedla se Anna do nových poměrů vpraviti! Zakrátko odevzdala jí tchyně

docela vedení domácnosti, vyhledala si v přízemku velkou světlou jizbu s okny do

zahrady, odstěhovala se tam s mužem úplně a prohlásila, že jde na zasloužený svůj

odpočinek.

,Mně se zdá, jako by nyní začínal boží hod mého žití,' pravívala často, ,s tím

dítětem přistěhovalo se štěstí pod náš krov.'

Vstávajíc lehajíc vznášela své staré chvějící se ruce k velkému krucifixu, visícímu

proti posteli mezi okny, a děkovala bohu vlhkým okem, beze slov za to velké, vzácné

štěstí ne-zkaleného radostného stáří. . .

Tak utekl rychle rok.

Jednou kvečeru o žních vrátil se Michal s Annou z polí, ležících na druhé straně

potoka, a šli kolem pohodnice. U dveří chalupy stál velký, suchý muž pošmourného

vzezření, byl to pohodný, a když viděl Michala, obrátil se nevrle a vešel do domu.

Posuněk jeho byl nápadný.

Jak divní to lidé!' pravila Anna.

Byli právě u nízkých oken, zastřených nějakou květovanou starou látkou. Anně

zdálo se, že někdo v sednici cíp vyrudlé té clony pozvedl a rychle zase spustil, v

tomtéž okamžiku zastavil se Michal, ale než Anna se jej tázat mohla, proč se zastavuje,

šel již zase dále. Zdálo se jí, že pohnul ústy, jako by si něco šeptal.

Julius Zeyer - Vánoční povídka.pdf

Plik z chomika:

Inne pliki z tego folderu:

Inne foldery tego chomika: